Z deníčku Mary Sue

Původní článek byl publikován 23. srpna 2014 na starém blogu.

Co je Mary Sue, snad všichni ví, nebo tuší. Pokud někdo nemá páru, co to je, tak je to dokonalá ženská hrdinka bez jakékoli chybičky. Autorky, které ji stvoří, si touto postavou kompenzují svoje vlastní mindráky. Takže si užijte tuhle parodickou "povídku". (Dávám do uvozovek, jelikož to prakticky nemá děj.)



 Vzbudím se v osm ráno a pročešu si svoje až na zem dlouhé, husté, pevné a lesklé vlasy. Jsou tmavě modré se stříbrnými nitkami, a kvůli tomu jsem ve škole neustále terčem zlomyslných narážek, jelikož moje spolužačky prostě nemůžou rozdýchat, že mám asi stokrát krásnější vlasy než ony. Vlastně nemůžou rozdýchat ani moje krásné, velké, hluboké černé oči, pleť bez jediné vady, plné a svůdné rty a moji extra štíhlou postavu s extra obřím poprsím. Kvůli tomu jsem outsider, a mám jen jedinou dobrou kamarádku, Lucy, která je mi strašnou oporou. Nevím, jak bych si bez ní představila den, protože jsem strašně nešikovná, nemotorná a nic neumím, tedy až na to, že bezvadně hraju na housle, piano, kytaru a flétnu, umím náderně zpívat, a zcela mimochodem jsem telepatka a umím létat. Ty poslední dvě věci o mně ale neví ani Lucy, pečlivě to tajím.

No co dodat, Lucy mi prostě strašně pomáhá, hlavně když se na obzoru zjeví kluci. Jsem totiž idolem naprosto všech kluků ve škole, a to tam máme zajímavou směs - několik upírů, dva nebo tři vlkodlaky, hrstku padlých andělů, a pak taky nějaké obyčejné lidi, jako jsem já a Lucy. (Tedy - no, já vlastně nejsem docela obyčejný člověk, jsem totiž kříženec víly a člověka. To je další věc, kterou tajím.) Což je pochopitelně další důvod, proč mě ostatní holky ve třídě nesnášejí. Vím, že na mě žárlí, ale je jich prostě přesila, jelikož já (superstydlivá chudinka, která není schopná ze sebe vymáčkout slovo, tedy pokud není v přítomnosti kluků nebo na pódiu nebo tak nějak) prostě vždycky sklopím hlavu a zmizím.

Když už mluvíme o Lucy, právě zazvonil zvonek, takže Lucy na mě čeká u branky našeho ohromného rodinného sídla na vrcholu kopce, které stálo miliony. Naše rodina je docela zazobaná (další důvod, proč mi všichni závidí), ale já přirozeně nejsem vůbec namyšlená.

Rychle se obleču do značkového oblečení, které mi naši kupují. Nikdy si na sebe neberu jednu věc dvakrát, to by potom nastala katastrofa! Oblečení vyhazuju vždycky hned, jak ho ze sebe sundám. Nosím zásadně krátké minisukně a výstřihy, naše třídní to sice nesnáší, ale já, Aurora Faith Gabrielle Stephanie Angela Forretier-Hernandez, jsem prostě supervtipná, takže ji vždycky nějak pohotově setřu, za což si vždy vysloužím potlesk celé třídy a poznámku, ale to mi nevadí, i moji rodiče přece vědí, že moje třídní je naprostá kráva a sucharka, co nemá špetku smyslu pro humor!

Pozdravím se s Lucy, která jako obvykle pěje pět minut ódu na můj dokonalý vkus a na precizní výběr oblečení, a samozřejmě i na chůzi na tak vysokých podpatcích, že by i Lady Gaga zezelenala závistí, bez toho, abych sebou sekla. Když si pochvaly dostatečně užiju, můžeme konečně vyrazit.

Jakmile dojdu do školy, vyrazím do třídy. (Samozřejmě se nepřezouvám, to je jen pro blbce a pro ty, co nejsou tak inteligentní a pohotoví jako já, aby setřeli případný dozor!) Jdu samozřejmě extra pomalu a pohupuju boky, abych zaujala všechny kluky. A opravdu - všichni, kteří se na mě jen podívají, mi padnou k nohám a klaní se mi. Stihnu ještě vtipně utřít několik závistivých spolužaček, než vejdu do třídy.

V hodinách prakticky nevnímám, koneckonců, já, Aurora Faith Gabrielle Stephanie Angela Forretier-Hernandez se přeci učit nemusím, škola je pro blbce a pro menší rebely, než jsem já! Během vyučování stihnu třikrát setřít učitele, dvě nabídky na rande přijmout a třicet odmítnout, prostě normálka, no. Lucy během toho stíhá pět ódy na moji vtipnost, skromnost a prostě celkovou úžasnost. Potom dojedeme domů, kde rodičům oznámím, že už nechci chodit do té pitomé školy, protože učitelka si dovolila na mě zvýšit hlas. Rodiče to samozřejmě maximálně chápou a zapisují mě na soukromou školu s astronomickým školným.

Jenže v tu chvíli dorazil takový divný starý chlápek s tím, že jsem prý čarodějka a od příštího roku nastupuji do Bradavic. Samozřejmě že jsem tak trochu tušila, že jsem výjimečná, ale skromnost mi nedovolila myslet si to naplno. Dostanu pokyny, na které kašlu, protože já, Aurora Faith Gabrielle Stephanie Angela Forretier-Hernandez, samozřejmš vím nejlépe, co udělat.

Ještě vyprovodím Brumbála, jak se ten divný člověk jmenuje, ven ze dveří s několika radami ohledně držení hůlky, aby to vypadalo dost cool, a potom spěchám na první rande. Vyslechnu si dvacet minut pochval od upíra, převezmu od něj superdrahý diamantový prsten, a bežím na druhé rande, kde mi Josh, obyčejný, ale strašně sexy člověk, vybere nejdražší menu a super šampaňské, zahrne mě květinami, sveze mě v limuzíně, doprovodí mě před naši branku, a totálně okouzlený mojí úžasností, odchází domů.

Ještě nevím, koho z nich si vybru na jednodenní chození, než se ukáže někdo další, ale mám celou noc na rozhodování. A konečně, proč nechodit s oběma? Už na tom nezáleží, po prázdninách stejně jdu do Bradavic! Převlékám se do zbrusu nové, na míru šité noční košile a jdu spát. Dneska to byl zase průměrně nudný den pro úžasnou Auroru Faith Gabrielle Stephanie Angelu Forretier-Hernandez.

(A jelikož další díly už nikdy nenapíšu, vyzradím vám i zápletku a rozuzlení této geniální povídky: Aurora - nenuťte mě už vypisovat to jméno celé - se v Bradavicích zamiluje do Siriuse/Severuse, ten ji ale odmítne a ona spáchá sebevraždu. Jak vysoce nečekané a originální, viďte?)